Nejznámější francouzská světově uznávaná šansoniérka, která v době svého života byla nejpopulárnější hvězdou. S přezdívkou Piaf, tedy vrabec dobyla pódia a scény koncertních sálů.

Edith Giovanna Gassionová se narodila 19. Prosince roku 1915 v pařížské čtvrti Belleville. Údajně přišla na svět na chodníku v Rue de Belleville, číslo 72. A narodila se na četnické perelíně. Matka i otec jí brzy opustili a tak pár let žila se svou babičkou. Matka měla psychické problémy a trpěla alkoholismem. Otec byl v zákopech při první světové válce, ale náhle se objevil v Normandii, aby ji vzal k sobě. A tak se ocitla na dlažbě po boku svého tatínka. Později na tu dobu hořce vzpomínala. Chodila s ním až do patnácti let od krčmy ke krčmě, kde zpívala a předváděla různé vylomeniny. Peníze si bral k sobě otec a nakonec všechno utratil za alkohol. Několikrát se v pubertě Edith rozhodla od otce utéct, Otec ji však rychle našel. Vodil ji k jeho příteli, který jí lámal klouby a učil cvičit na hrazdě. Kromě jiného jí učil i francouzským dějinám. U něho také poznala svou nevlastní sestru, Simone Berteautovou, kterou už od té doby nikdy neopustila. Měly spolu sen, že se stanou slavnými. Když bylo Edith 17 let, poznala se se zedníkem Louisem Dupontem, který se do ní bezhlavě zamiloval. Nakonec se z Edith stala usedlá pařížská matka. Narodila se jim dcera Marcelka, které ale zdrobněle po domácku říkali Cecelka. Louis otcovství uznal, o ruku ji ale nepožádal. Nakonec nešťastná Edith chodila se svou sestrou po ulicích Paříže, kde obě pozpěvovali. Jednoho večera Edith oslovila majitelka baru** Juan-les-Pins,** protože slyšela, jak si s někým povídá o tom, že by chtěla být slavná a chtěla by zpívat. Majitelka ji přijala a Edit byla nadšená ze svého prvního angažmá, avšak Louis byl proti a Edith ihned opustil. Edith se s dítětem a sestrou přestěhovaly do hotelu poblíž baru. Jednoho dne se ale Lous objevil, ale protože edith nebyla doma, vzal si holčičku s sebou. Několik dní na to Marcelka zemřela na zánět mozkových blan. Edit se žalem hodně opila.

Po několika měsících Edith se sestrou zpívaly na ulicích, ale moc se jim nedařilo, až se z davu k Edith vynořil muž, který ji nabídl, ať za ním přijde do jeho kabaretu Genry's. Tím mužem byl Louis Leplée. Druhý den Edith přišla a dostala v kabaretu místo. Poprvé ji divákům představil jako „La mome Piaf“ – Žabec-vrabec, přičemž se nechal inspirovat jejím malým vzrůstem – měřila pouhých 142 cm. V roce 1936 nahrála rovněž první desku – L'étranger – Cizinec. Edith byla v sedmém nebi. Její hvězda začala stoupat. Sedm měsíců byla šťastná a žila na výsluní. Pak ale Louise Lepléa někdo zavraždil. Edith i její sestru začali vyslýchat. Nakonec je obě nechali být, i když v médiích byla neustále Editina fotografie spojována s Lepléeovu smrtí a každý se jich stranil. V několika dalších měsících se díky Raymondu Assovi dostala do Nice, kde chtěla zpívat, protože potřebovala peníze. Avšak Aféra se z Paříže dostala do Nice později a tak se Edith po vystoupení z vlaku musela smířit s tím, že je zde vše stejné. Po návratu z Nice na Edith a její sestru nikdo nečekal. Jediný, komu mohla z nádraží zavolat byl Raymond, který v ní věřil, protože na Vrabčáčka Edith Paříž brzy zapomněla.
Za další dobu byl sice Raymond odvelen do války, ale Edith brzy zbohatla, koupila si byt a najala vlastního kuchaře. Seznámila se s mnoha známými lidmi a zahrála si ve filmu Montmartre nad Seinou. Henri Contet byl dalším mužem jejího života. Nebyl jen milencem, ale také pro ni psal písničky. Napsal jich pro Edith nepřeberné množství. A mimoto měl takový talent, že ty, co napsal, se okamžitě staly hity. Padam…Padam…, Bravo pour le clown, Histoire de coeur a mnoho dalších…
Edith měla mnoho příznivců, a protože byla bohatá, měla mnoho přátel, kteří jí bohužel využívali. V roce 1944, když vrcholila válka, Edith už byla opět chudá a tak ji mnozí „přátelé“ opustili. Edith se v dalšch letech snažila hodně zpívat a nadále koncertovala. Měla několika měsíční románky s několika muži a mnohokrát se zamilovala.
V roce 1947 byla na turné po Řecku a Americe, kde putovala se skupinou Kamarádi písničky, jejíž byla členem. Po vystoupení za ní do šatny přišla samotná Marlene Dietrichová, se kterou se Edith spřátelila. Získala místo v kabaretu Versailles na Manhattanu.

„Musím ti vyprávět jednu legraci, mnoho nescházelo a telefonovala bych ti z nebíčka. Dneska ráno ti klidně spím vzadu v Citroënu, Charles řídil, a v zatáčce u Cerisiers jsme najednou vyletěli ze silnice a napasovali se na jabloň. To je švanda, co?“ Takhle jednou přes telefon vylekala svou sestru Simonu. Tahle autonehoda dopadla dobře. Edith z ní vyvázla jen s několika modřinami. Edith začala být brzy závislá na injekcích a měla problémy s drogami i alkoholem. 29. července 1952 se vdala za Jacquea Phillse. O několik měsíců později nastoupila kvůli velmi zhoršenému stavu do léčebny. Když mělo po postupném snížení dávek dojít na den „bez“, byla Edith na dně. Rvala si šaty, křičela, svíjela se v ohromných křečích… Absolvovala již šesté turné v Americe, zpívala procítěněji, ale její drogová závislost neskončila. Krátce na to se nechala s Jacquesem Phillem rozvést. Lidé ji milovali, i když viděli jen malou trosku, která podlehla. Ale Edith byla plně šťastná, drogy jí dávaly pocit bezpečí, radosti. Edith prodělala další dvě autonehody, ale díky injekcím se vrátila nazpět. Operace kvůli revmatismu a prasklému žaludečnímu vředu byly předvídatelné. Po dalším tour Americe se s sebou přivezla nového milence Douglase Davise, ten však po zřícení letadla v červnu roku 1962 zemřel, stejně jako jeden z jejích předchozích milenců. Jejím posledním mužem byl Théo, avšak jejich společný život trval jen krátce. 18. března 1963 zpívala naposledy. Bylo to v Lillské opeře. 9. dubna upadla do bezvědomí, probudila se, ale blouznila. Théo se od ní ani na krok nevzdálil. V červenci měla recidivu. 20. srpna ji hospitalizovali v Cannes. Lékaři ji měli za ztracený případ. Přesto vytrvala. Když ji propustili, odvezl ji Théo do Plascassieru nad městem Grasse. Novináři o ní psali, že její zdraví je uspokojivé a že se zotavuje. Mluvila o Německu, Americe, o svých nahrávkách, dokonce chtěla pracovat, ale už nemohla. 9. října volala své sestře „Momonko, přijeď mě navštívit.“ A tak se Simona vydala za ní do Plascassieru. Edith byla skoro lysá. V kulatém obličeji nezbylo nic než dvě ohromné oči. Rty měla celé jakoby pomačkané. Sestra ji neviděla dva měsíce. Povídaly si. Mluvily spolu o celém životě od chvíle, kdy se setkaly u přítele svého otce, přes válečná léta, úspěchy v Americe, autonehody. Mluvily o Editiných mužích. Její sestra pochopila. Tohle byl opravdový Edithin konec. K ránu upadla do kómatu a už se neprobrala. Zemřela 10.října 1963.